Její diagnózu potvrzuje i psychiatrické dobrozdání v úvodu knihy. M. E. je úspìšná právnička, má spoustu pøátel, hraje na klavír, chodí do kostela a deset procent pøíjmù odevzdává na charitu.
Na rozdíl od vìtšiny lidí ale není schopna empatie.
Nezná pocit vıčitek svìdomí.
Chápe rozdíl mezi dobrem a zlem, ale necítí to tak.
Nepochybuje o sobì.
Nemá skoro z ničeho strach.
Neznervózní, když se na ni nìkdo zlobí.
Její štìstí nikdy nezáviselo na nikom dalším.
Neví, jaké to je, zoufat si, když vás nìkdo nemá rád.
Rozhárané emoce, vıčitky svìdomí a nejistota ostatních lidí jsou pro ni jako klávesy piana, na které vybrnkává svou vlastní melodii. Jakákoli společenská situace je pro ni høištìm pro manipulaci a pøíležitostí získat moc nad ostatními. Pøestože se do lidí neumí vcítit, pøesnì dokáže odhadnout, co kdo chce – a využít toho ve svùj prospìch. V tom je opravdu dobrá.
Sama sebe pøirovnává k Plecháčovi z čarodìje ze zemì Oz, kterı nemá srdce: často si øíkám, jestli jsem, stejnì jako Plecháč, nedostala také dar: svobodu od pocitù, které, jak se zdá, trızní všechny ostatní. Je tìžké cítit nespokojenost, když své uspokojení takøka nikdy neočekáváte od jinıch lidí. Mùj handicap mì svım zpùsobem osvobodil od chtìní a nenalézání toho, co je pro nì zøejmì zásadní: nìjakého smyslu nebo identity v tomto svìtì, ujištìní o dobrotì a správnosti mé existence.
A dál:
Není to tak, že by moje maska mohla spadnout a odhalit moje pravé já. Nemám doopravdy žádné ,pravé já’, jenom dobré nebo špatné herecké vıkony, jak se snažím øíkat a dìlat vìci, které øíkají a dìlají normální lidé.
Anebo tohle:
Ničit lidi. Líbí se mi pøevalovat tu vìtu v ústech a na jazyku. Ničení lidí je rozkošné. My všichni po nìčem hladovíme, empati stejnì jako sociopati. Chceme víc. A sociopati všichni hladoví po moci. Moc je jediná vìc, na které mi kdy v životì doopravdy záleželo: fyzická síla, moc nad nìkım, kdo po vás touží, destruktivní moc, znalosti, neviditelnı vliv.
Je to mrazivé čtení, jakkoli si uvìdomujete, že M. E. mistrovsky manipuluje i se čtenáøi ve snaze vylíčit se jako novodobá markıza de Merteuil z Nebezpečnıch známostí nebo charismatická upírka lidskıch duší. Pøesto mi M. E. byla svım zpùsobem sympatická:
smála jsem se nahlas jejímu líčení, jak v dopravní zácpì vezla do servisu auto, kterému nefungovaly brzdy (lhostejnost k fyzickému nebezpečí patøí k pøíznakùm jejího stavu)
litovala jsem ji pøi líčení jejího dìtství, které sice nebylo nijak strašné, jenom takové trochu… divné (když jí bylo deset, rodiče ji nechali s bratrem na høišti nìkolik kilometrù od domova, bez vysvìtlení odjeli autem a už se pro nì nevrátili).
Nevím, jestli bych se s ní chtìla setkat ve skutečnosti, ale zdá se mi, že i memoáry psychopatky mohou bıt v nìčem inspirativní. Už proto, že vìtšina mıch životních problémù má koøeny na pøesnì opačné stranì osobnostního spektra. Tak napøíklad:
Zatímco já se poøád nìčeho bojím, vìtšinou preventivnì (co když), sociopatka M. E. na to kašle. Bydlí ve čtvrti s nejvyšší kriminalitou, jezdí autem bez brzd, vyhledává náhodnı sex v nočních klubech v Riu de Janeiru… a vìtšinou se jí nic nestane. Øíkám, jestli ta moje „co když“ nejsou nìkdy zbytečná.
často se mi zdá, že mùj osud je peøíčko ve víru okolností, chtìní ostatních lidí a mıch vlastních tìžko zvládnutelnıch emocí. M. E. drží sama sebe pevnì v rukou, což bych se taky chtìla naučit, do jisté míry.
Je M. E. jako sociopatka šťastná? Ani po pøečtení celé knihy na to nedokážu odpovìdìt. Její postoj – že její štìstí nezávisí na štìstí či mínìní nikoho dalšího – je naprostım opakem toho mého. Ale právì proto mì baví ji fascinovanì sledovat, občas se trochu zdìsit a občas se od ní i nìco pøiučit.
Autorka publikuje na stastnyblog.wordpress.com/. M. E. Thomas má také vlastní blog: www.sociopathworld.com

Žiadny komentár ešte nebol pridaný. Buďte prvý kto pridá komentár.

Pre pridanie komentára musíte byť prihlásený.

---