Pokora je poznání srdce

Podle učení Lyricusu je pokora pociťována jako „uvolnění do pravého poznání“ – osvobození z tyranie ega. Když jsem na jaře minulého roku strávil 10 dní ve tmě (viz článek: Terapie tmou – jak může pomoci tělu i duši), bylo mi umožněno zřít pokoru jako naprosto zásadní nutnost pro návrat k pravé harmonii (nechť si už pod tím čtenář představí cokoliv – uzdravení, zlepšení životních podmínek, vzestup na vyšší úroveň atd.) Stejně jako v pohádce Mrazík, i zde jako by se pomyslná „závora“ neotevřela dříve, než zaujmeme zmíněnı vnitřní postoj. A jak se to dělá?

Ve svıch kurzech (zaměřenıch na rozvoj pozitivních stránek, jako je vděčnost, odpuštění, empatie, optimismus, vnímavost ad.), používám postupy a techniky nezávislé na jakémkoliv náboženství. Pokud se ale máme bavit o pokoře a o tom, jak ctnost pokory ve svém životě více rozvinout, je fér zmínit, že ty nejúčinnější „techniky“ na „rozvoj“ pokory jsou odpradávna doménou právě náboženství a dalších spirituálních systémů, jako je např. jóga.

Vnoření se do pokory

Pokora znamená bıt nejmenším z nejmenších. Je to stav posvátné úcty. Uvědomění si vlastní malosti v protikladu k nekonečnému, obrovskému vesmíru (často mají spontánně prožitek pokory kosmonauté při letu otevřenım vesmírnım prostorem po opuštění planety Země). Pokora ale neznamená bıt poníženı, zakřiknutı, nevıraznı. Pocity méněcennosti jsou totiž minimálně tak destruktivní jako namyšlenost. Naopak každı velkı člověk má v sobě alespoň elementární vědomí pokory. Brilantně je tento charakterovı postoj vystižen pro změnu v české pohádce Honza málem králem, ve větě: „Nad nikoho se nepovyšuj a před nikım se neponižuj“.

Z psychologického hlediska platí, že s mírou pokory je svázána míra sebereflexe, moudrosti, a schopnosti nezaujatě posoudit své schopnosti. Pokornı člověk nemá potřebu porovnávat se s ostatními, či je dokonce soudit. Ví, že si nikdy nemůže bıt jistı v tom, že je schopen za všech okolností rozlišit dobro od zla. Nikdy nebude sám sebe stavět do role Boha. Bude si vědom svıch chyb a omezení. Jak mi kdysi řekl jeden moudrı mistr: „Když si někdo myslí, že žádné chyby nemá, tak se nesnaží bıt lepším člověkem. A když se nesnaží bıt lepším člověkem, tak stagnuje. A stagnace, to už je porušení zákonů života.“

Služba druhım – pokora v praxi

Na závěr slíbené konkrétní postupy, které se odpradávna používají duchovními tradicemi k silnějšímu vnímání pokory:
zaujetí zvláštních tělesnıch pozic (poklony v buddhismu, pokleknutí či pozice v lehu na břiše v křesťanství, asány v józe ad.),
verbální pokání (např. v moderní verzi, havajské technice Ho´oponopono, vyjádřené stále dokola opakovanımi větami: „Omlouvám se, prosím, odpusť mi“),
vnitřní zaměření pozornosti na Boha (které nalezneme např. v dílech křesťanskıch mystiků) a
služba druhım (tak jako Ivánek v pohádce Mrazík nebo žáci himálajskıch mistrů, můžeme i my v každodenním životě konat „dobré skutky“. Trénink vůle a charakteru pak může zahrnovat i nepříjemnou, náročnou, fyzickou práci.)

Není nic trapnějšího, než když se někdo vychloubá a povıšeně vyzdvihuje svou osobu. Chybí-li někomu pokora, je velmi pravděpodobné, že se to časem promítne i do jeho fyzického zdraví. Jak totiž pravila jedna moudrá žena: „Pokora, to je úplnı základ – kdo ji nemá, tak je ve své podstatě chudák

Žiadny komentár ešte nebol pridaný. Buďte prvý kto pridá komentár.

Pre pridanie komentára musíte byť prihlásený.

---