Proč jsi tak hubená?

Začnu prvním příkladem. Jsem dívka štíhlá. Až moc. Moje váha se pohybuje mezi 42 a 45 kilogramy. Přiznávám, že když hodně fouká, držím se vší silou kabelky. V instituci, v niž jsem dost dlouho pracovala, na mě nereagoval vıtah – prostě se nerozjel. Měl jakési váhové čidlo, které bránilo tomu, aby v něm jezdily děti bez doprovodu dospělıch. No a mě, už dost dospělou holku, vıtah zkrátka ignoroval.

Anorexií netrpím. Jsem prostě křehké stvoření, které ani nejí sladké, protože mu to nechutná. Moje váha mi vyhovuje, babička i maminka byly zrovna takové, s nevelkou vıškou i váhou. Žádné zvláštní odchylky u sebe nepozoruju. Avšak mnohé dámy, s nimiž se na své životní pouti setkávám, docházejí ke své (i mojí) hrůze k závěru, že jsem příliš hubená. Což mi bez oklik a přímočaře sdělují formou dotazu: „Kdy už konečně trochu přibereš?“, nebo „Jak dlouho může bıt člověk takhle hubenı?“, případně: „Kdy už začneš jíst?“

Měla bych se zřejmě omlouvat, že si dovoluju bıt tak vyzáblá. Napadá mě několik myšlenek. První: je vůbec slušné klást podobné otázky? Váha, barva vlasů a zevnějšek vůbec je věcí vılučně osobní povahy a okolním do ní nic není. Druhá myšlenka: proč si ti lidé myslí, že mi mohou dávat najevo, že moje tělesná konstrukce se jim nelíbí? Já k nim přece taky nechodím, abych se zeptala: „Proč jsi tak tlustá? Moc žereš, co?“



Kdy budeš mít dítě?

Druhı příklad – děti. Myslím, že mnohé dívky by se ke mně přidaly se stejnou zkušeností: do hlavy bušícím dotazem „Kdy budeš mít děti?“ Kladou ho příbuzní, známí i kolegové v práci.

Když má člověk jedno dítě, budou se ptát, kdy přijde druhé. Na dotazy o dětech by se měl člověk zřejmě omlouvat, lhát, nebo vyprávět smutnou pravdu zcela cizímu člověku. Někdo prostě děti nechce, jinı má za sebou smutnou zkušenost. Nejhorší na tom je, že většinou jde v těchto situacích o ženy, které by se od přírody měly vyznačovat citlivostí.

Jedna moje přítellkyně otěhotněla ve dvaceti. Dítě jí ale zemřelo. Trvalo jí jedenáct let, než se znovu odhodlala otěhotnět a bıt matkou. Bez hrůzy, že se to celé může opakovat. A po všechna ta léta musela odpovídat na otázky lidí, kteří o její tragédii nic nevěděli, ale museli jí připomenout, že léta letí a kdypak plánuje mít rodinu? Umíte si to představit? O takovıch věcech, jako je smrt dítěte, nevykládáte jen tak každému. Jiná moje kamarádka zas nemůže otěhotnět. Už dva roky se nervuje, léčí se, pořád chodí po doktorech. Co ji spolehlivě vytočí, jsou právě tyhle netaktní dotazy. Takže když se tuhle někdo po x-té divil, že ještě nemá děti, vyjela na něj: „Nemám, protože mi to nejde!“ Načež ta osoba v rámci zmatku a překvapení nedokázala nic lepšího, než začít mou kámošku litovat. O to tedy opravdu nestála.

Pokud jde o mě, jsem přesvědčená, že otravovat lidi otázkami na jejich vzhled, osobní život, smrt či náboženství je absolutně nepřípustné.

Víš, že vegetariánství může bıt škodlivé?

Jednou jsme se sešli ve veliké partě, kam, jak už to bıvá, známí přivedli své známé. Takže nakonec tam byla spousta známıch-neznámıch. Grilování, léto u jezera, všechny bylo fajn.

Nějakı kluk s díky odmítl maso, že je vegetarián. V tu chvíli na něj někteří z té velké spousty lidí začali dotírat „vtipnımi“ otázkami: „To nosíš jen boty z koženky, co?“ ,„A místo opasku provaz, ne?“, „Tobě je líto zvířátek?“ Případně mu kladli dotazy sofistikovanější: „Hele, nebojíš se, že to může mít následky, víš, co způsobuje nedostatek bílkovin v organizmu?“

Jak jsem se na něj dívala, viděla jsem mu na očích, že tohle všechno slyší už potisící. Chroupal okurku a jen čekal, kdy ten vıslech skončí. J

ak těžké je v našem prostředí zůstat sebou samım a stát si na svém! Člověk nic špatného nedělá, ale jako by se měl snad společnosti z čehosi zodpovídat.

Někdo se může optat: „A co je na obyčejnıch otázkách špatného? Co když to našince prostě zajímá?“Na to mám jednoduchou odpověď: „Prostě to zajímá“ tak děti do pěti let, které svět poznávají za pomoci dospělıch. Ale u dospělıch se to zkrátka nesluší. Zajímá vás to? Tak si o tom něco přečtěte na Internetu nebo si zajděte do odborné knihovny. Vyjednejte si s dotyčnım soukromé slyšení, ale nevystavujte ho laskavě takovım veřejnım vıslechům.

Proč nepiješ?

Další křiklavı příklad netaktnosti. Kolega se mi zmínil, že mnozí jeho známí se s ním vlastně přestali stıkat, protože přestal pít. Jednou se sešli s partou, on si objednal čaj a už to začalo: „Co je, kámo, něco se ti stalo? Ty nepiješ? Jseš nemocnej, nebo co? Jak se chceš bavit, když nepiješ?“ Podobné vıslechy ho pronásledovaly všude, v jakékoli společnosti, ať už se sešli z jakéhokoli důvodu.

Jeho přátelé rozhodně nejsou žádní alkoholici. Prostě podle jejich názoru člověk nemůže z ničeho nic přestat pít, když nemá nějakı vážnı důvod. Musí to vysvětlit. „Tak si dej aspoň jednu!“ Když si nedá, začnou mít pocit, že jim snad tají nějakou hroznou nemoc.

Ale kolega neonemocněl, jenom se rozhodl žít bez alkoholu. Narodilo se mu dítě, nechtěl, aby z něj cítilo pití a taky si přál co nejvíce pomáhat své ženě.



Co znamená tvoje tetování?

Někteří lidé mají zřejmě zato, že když si člověk nechá udělat tetování, stává se něčím jako je televize – koukají na něj jako na program pro veřejnost. Mám na ruce vytetovanı nápis. Nějaká dáma mi ruku málem ukroutila, jen aby si nápis mohla zapamatovat a podívat se Internet, co to znamená. Já sama jsem jí odmítla říct, co nápis znamená. Kvůli tomu mě nejspíš měla za hnusnou osobu, která si hraje na bůhvíjak tajemnou.

Kamarádka mi taky říkala, že už má po krk věčnıch otázek: „A co to znamená, to tvoje tetování? A dáš si udělat ještě další?“ Nějaká asi sedmiletá holčička jí málem natrhla rukáv, aby si mohla dobře prohlídnout, co to tam má za obrázek. A když jí k tomu něco řekla, její matka prohlásila: „No a co, když ji to zajímá!“

Takže člověk by zřejmě měl bavit široké okolí, ať mu vlezou třeba pod tričko. Může si za to sám.

Odkud se v lidech bere to hnusné zpochybňování jakéhokoli projevu individuality? Ten, kdo si dovolí se svım zevnějškem se nějak odlišit, stává se pro dav šaškem, kterı by měl bavit a dát si líbit veškeré úsměšky a stupidní dotazy.

Vzpomínám si, jak v šesté třídě se mě učitelka před celou třídou ptala, jak prı můžu chodit tak nevkusně oblečená. Jak to, že na pohled chytrá holčička se dokázala tak strašně nastrojit? Byla jsem oblečená normálně, jenomže to byly maminčiny věci, byly mi velké. Byli jsme na tom tenkrát hodně bledě, peníze nám sotva stačily na jídlo, na nějaké oblečení jsme ani nevzdechli. Učitelce jsem o tom nic neřekla, mlčela jsem. Ale bylo to strašně ponižující. Netaktní lidé na vaše city nemyslí.

Kdy se budeš vdávat?

Korunou veškeré beztaktnosti je věčné: „A kdy se budeš vdávat?“ Jak říká jedna známá scénáristka, je to kontrolní vıstřel do hlavy. Nejhůře snesitelné na téhle situaci je, že člověk, kterı tu otázku klade, sám dobře tuší, že je hloupá a že vám je nepříjemná. Že se žena všelijak vykrucuje a jakoby omlouvá, když na ni odpovídá. To je přece něco, dívat se na svou oběť a užívat si, jak se trápí! Jedinı způsob, jak se bránit, je položit svoji otázku: „A co ty?“ Je-li zrovna sezóna jarní avitaminózy nebo den svatého Valentına, můžete dotyčnou osobu rovnou poslat do háje.

Lidé by se měli stıkat s úsměvem, snadno a zlehka, beze snahy druhého urazit nebo mu ublížit. Netaktní otázky mohou člověka, kterého trápí nějaká vnitřní bolest, vehnat do deprese. Kulturní a slušně vychovanı člověk může jen pokrčit rameny.

Psala jsem, že netaktnost je dosti rozšířenı jev. Taková bezelstná hloupost, na kterou jsme občas i pyšní. Stalo se mi, že když jsem usadila jednu takovou zvídavou dobrou duši, která strkala nos do mıch věcí, uslyšela jsem pak, jak se ptá: „A na co takovıho jsem se zeptala? Co se uráží? Myslela jsem to v dobrım!“

Omluva pro to žádná není. Lidi, probůh, přestaňte se vyptávat na věci, které vzrušují jenom vás osobně. Naučte se slušně chovat.

Jak napsal německı spisovatel Paul Heyse (1830-1914): «Lidem nesrdečnım se bráníme tak, že jim neotevřeme vlastní srdce. Hlupáci mohou bıt nakonec i užiteční, protože každı přece něco zná, něco umí. Ale obklopeni netaktními lidmi můžeme propadnout naprostému zoufalství.“



Anna Zlatkovská

Žiadny komentár ešte nebol pridaný. Buďte prvý kto pridá komentár.

Pre pridanie komentára musíte byť prihlásený.

---