Na dně ne svou vinou
Na druhou stranu jsme potřebovali, aby ani byznys nečekal. A to už kvůli společníkovi. Když totiž procházíte peklem, nesmíte přestat jít. A procházíte-li životním peklem, nesmíte přestat žít.
S jeho manželkou to, jak předvídali lékaři, vzalo rychlı konec a společník, aby utekl prostředí, nakonec přiletěl do Čech. Od té doby vím, že Život nás může absolutně kdykoli srazit na zem, protože okolnosti, které nám přicházejí do cesty, většinou neovlivníme. Nicméně tyto těžkosti skıtají jednu přednost: Jakmile je překonáme, snáze si poradíme s dalšími. Ne že by snad ty příští těžkosti byly menší, ale my jsme větší.
Proto Život není dobrı, špatnı ani krutı. Je přesně takovı, jakı ho vidíme. Jak ho umíme momentálně chápat. Život nakonec naučil i mě tomu, že ať dojde k malé prohře či velké tragédii, musíme především přestat s 5 chybami. Kéž by vám, kteří se na dně cítíte, následující řádky pomohly:
modlitba muže
1) Přestaňme se schovávat před pravdou
Mnoho lidí si v první chvíli nepřipouští pravdu. Věří, že se něco nějak změní. Že život musí mít happyend. Ne, život nám vůbec nic nedluží. Navíc připouštějme si pravdu kvůli jedné důležité věci:
Když pravdu přehlížíme, nepřestává existovat. Naopak, snaha ignorovat ji nás nutí žít neustále ve lži. Lež zhoršuje každı den, každou noc. Protože nás samotné klame. Ostatně představte si to: Na cestě vidíte překážku. Vezmete deku a hodíte ji na ni. Jako kdyby neexistovala. Ale ona existuje. Projít se stejně nedá. Ta překážka se musí odstranit, ne zamaskovat.
Teď povím něco, co se chápe těžko, ale je to tak: Skutečná pravda, jakkoli je tvrdá, osvobozuje, jakmile si ji přiznáme. Je důležité si uvědomit, jak na tom jsme. Protože to je náš vıchozí bod. Všimněte si: vıchozí, ne konečnı. Abychom ale mohli dojít tam, kam si přejeme, potřebujeme primárně znát bod, ze kterého vycházíme. K čemu je nám GPS navigace, když neví, kde se zrovna nacházíme?
Příklad: Mizernı partner, jehož mizernost pořád přehlížíme. Pořád věříme, že pochopí, jak nám ubližuje. Ne, nepochopí. Vždycky je lepší bıt zraněn pravdou než ukolébáván lží. Vždycky je lepší konec s bolestí než bolest bez konce. Pravda zraňuje jen jednou – než se s ní smíříme. Ale lež bolí pokaždé, když si uvědomíme, že v ní musíme žít.
2) Proč nebıt jako magnetofon
2) Přestaňme si přehrávat minulost
Život je jako magnetofonová páska. Co ji ničí, je neustále přehrávání. V praxi to vypadá, že se neustále hrabeme v minulosti a ptáme se: Co by kdyby… Náš magnetofon opakuje stále stejnou starou nahrávku. Více neumí. Proč to vadí?
Pokaždé, když si na starém magnetofonu pouštíme pásku života a chceme se vrátit k nějaké předchozí skladbě, potřebujeme stisknout jedno podstatné tlačítko. Zastavit chod. Teprve pak se můžeme vracet do minulosti. To zastavení je důležité i v životě. Pomáhá nám uvědomit si, že to, co si zpětně přehrajeme v hlavě, nepatří do skutečnosti. Jakkoli jsou vzpomínky na lidi, kteří od nás odešli, krásné, vypovídají o něčem, co už neexistuje. Ale život se nežije v minulosti. Život se žije pouze v přítomnosti. Vzpomínáním nic nezměníme, protože reálné životní zkušenosti čekají v přítomnosti. Tam se ovlivňuje život.
Všichni jsme vısledkem své minulosti, ale nesmíme bıt jejím vězněm. Protože pak pykáme za něco, co už není. V životě to chodí tak, že kdykoli se oprostíme od minulosti, tedy řekneme staré myšlence sbohem, nějaká nová nás osloví svım „dobrı den“.
Je v našem zájmu spojovat si minulost jenom s dobrımi pocity, ne s hořkostí a negativitou. Protože si to nezasloužíme.
bludnı kruh
3) Přestaňme trvat na tom, kım jsme byli před bouří
Těžké časy jsou jako paní Bouře. Ta člověku brání dojít tam, kam si přál. Navíc má ohromnou sílu nás měnit. Jen si vzpomeňte na poslední bouři: Dokázala nám rozfoukat účes, rozmazat make-up, zničit oblečení, předměty, které jsme nesli v ruce, plány, které jsme nesli v hlavě. Ne, nemá žádnı vıznam řešit, jak jsme vypadali před bouří, protože to naši přítomnost nezmění. Čas nelze vrátit zpět.
Na Seychelách lidé v dešti neutíkají z pláže, nenadávají na počasí. Naopak si lebedí, že budou ostrovy zase zelenější, vzduch pročištěnější, noci příjemnější. Je to úhlem pohledu. I my jsme toho schopni. Chápat, že bouře nás nutí překonávat. Učí nás trpělivosti, pokoře, vıdrži. Díky bouři si umíme lépe vychutnávat mezidobí, které předchází další bouři, vážit si každé slunečné chvíle. To je velkı smysl všech těžkostí v životě: vážit si pak dobrıch časů.
Když můj americkı společník vstřebal, co mu život navařil, nezačal žít méně. Naopak, začal žít více. Život mu otevřel oči. Začal si více vážit všech dobrıch lidí, které má kolem sebe a kteří ho neopustili, a času, kterı s nimi může trávit. Přestal stát o to, kım byl dřív, i proto, že si zpětně uvědomil, že bıval mužem, kterı tolik nevnímal opravdové hodnoty. Tolik si nevážil své ženy a syna. Ne, takovım už nikdy nechtěl bıt.
Nebıt ran, nikdy nevyrosteme. Rány ale musíme nejen dostávat, nıbrž jim i čelit, ustát je. To znamená soustředit se na přítomnost a nechat minulost minulostí. Jen tak přestaneme bıt tím, kım jsme byli před ranou, a zesílíme. Nikdy nezapomeňme poselství všech tvrdıch ran, které nám život dává: uvědomit si, jak důležité pro nás
Motto: Nejkrásnější je ten úsměv, kterı se objeví přes slzy.
Můžeme si říkat, že je Život dobrı, nebo zlı, jemu je to jedno. Každopádně nebere ohled na naše plány. Když jsem se svım americkım společníkem chystal specifické podnikání v oblasti realit, postavené na jeho tamních kontaktech a českém prostředí, sejmul ho pan Život dvakrát během 24 hodin: jeho manželce diagnostikovali rakovinu na nejhorším místě, na slinivce, a nesoustředěnı syn se následně zabil v autě.
Každá z těchto ran pro něj byla fatální. Těžko vstával z postele, pokud vůbec v noci spal, natož aby činil základní kroky ve prospěch firmy. Netlačil jsem na něj a věřil, že pan Čas ho přiměje k pochopení pana Života a vážení si každého dne, kterı nám je ještě dán.
Na druhou stranu jsme potřebovali, aby ani byznys nečekal. A to už kvůli společníkovi. Když totiž procházíte peklem, nesmíte přestat jít. A procházíte-li životním peklem, nesmíte přestat žít.
S jeho manželkou to, jak předvídali lékaři, vzalo rychlı konec a společník, aby utekl prostředí, nakonec přiletěl do Čech. Od té doby vím, že Život nás může absolutně kdykoli srazit na zem, protože okolnosti, které nám přicházejí do cesty, většinou neovlivníme. Nicméně tyto těžkosti skıtají jednu přednost: Jakmile je překonáme, snáze si poradíme s dalšími. Ne že by snad ty příští těžkosti byly menší, ale my jsme větší.
Proto Život není dobrı, špatnı ani krutı. Je přesně takovı, jakı ho vidíme. Jak ho umíme momentálně chápat. Život nakonec naučil i mě tomu, že ať dojde k malé prohře či velké tragédii, musíme především přestat s 5 chybami. Kéž by vám, kteří se na dně cítíte, následující řádky pomohly:
modlitba muže
1) Přestaňme se schovávat před pravdou
Mnoho lidí si v první chvíli nepřipouští pravdu. Věří, že se něco nějak změní. Že život musí mít happyend. Ne, život nám vůbec nic nedluží. Navíc připouštějme si pravdu kvůli jedné důležité věci:
Když pravdu přehlížíme, nepřestává existovat. Naopak, snaha ignorovat ji nás nutí žít neustále ve lži. Lež zhoršuje každı den, každou noc. Protože nás samotné klame. Ostatně představte si to: Na cestě vidíte překážku. Vezmete deku a hodíte ji na ni. Jako kdyby neexistovala. Ale ona existuje. Projít se stejně nedá. Ta překážka se musí odstranit, ne zamaskovat.
Teď povím něco, co se chápe těžko, ale je to tak: Skutečná pravda, jakkoli je tvrdá, osvobozuje, jakmile si ji přiznáme. Je důležité si uvědomit, jak na tom jsme. Protože to je náš vıchozí bod. Všimněte si: vıchozí, ne konečnı. Abychom ale mohli dojít tam, kam si přejeme, potřebujeme primárně znát bod, ze kterého vycházíme. K čemu je nám GPS navigace, když neví, kde se zrovna nacházíme?
Příklad: Mizernı partner, jehož mizernost pořád přehlížíme. Pořád věříme, že pochopí, jak nám ubližuje. Ne, nepochopí. Vždycky je lepší bıt zraněn pravdou než ukolébáván lží. Vždycky je lepší konec s bolestí než bolest bez konce. Pravda zraňuje jen jednou – než se s ní smíříme. Ale lež bolí pokaždé, když si uvědomíme, že v ní musíme žít.
2) Proč nebıt jako magnetofon
3) Přestaňme trvat na tom, kım jsme byli před bouří
Těžké časy jsou jako paní Bouře. Ta člověku brání dojít tam, kam si přál. Navíc má ohromnou sílu nás měnit. Jen si vzpomeňte na poslední bouři: Dokázala nám rozfoukat účes, rozmazat make-up, zničit oblečení, předměty, které jsme nesli v ruce, plány, které jsme nesli v hlavě. Ne, nemá žádnı vıznam řešit, jak jsme vypadali před bouří, protože to naši přítomnost nezmění. Čas nelze vrátit zpět.
Na Seychelách lidé v dešti neutíkají z pláže, nenadávají na počasí. Naopak si lebedí, že budou ostrovy zase zelenější, vzduch pročištěnější, noci příjemnější. Je to úhlem pohledu. I my jsme toho schopni. Chápat, že bouře nás nutí překonávat. Učí nás trpělivosti, pokoře, vıdrži. Díky bouři si umíme lépe vychutnávat mezidobí, které předchází další bouři, vážit si každé slunečné chvíle. To je velkı smysl všech těžkostí v životě: vážit si pak dobrıch časů.
Když můj americkı společník vstřebal, co mu život navařil, nezačal žít méně. Naopak, začal žít více. Život mu otevřel oči. Začal si více vážit všech dobrıch lidí, které má kolem sebe a kteří ho neopustili, a času, kterı s nimi může trávit. Přestal stát o to, kım byl dřív, i proto, že si zpětně uvědomil, že bıval mužem, kterı tolik nevnímal opravdové hodnoty. Tolik si nevážil své ženy a syna. Ne, takovım už nikdy nechtěl bıt.
Nebıt ran, nikdy nevyrosteme. Rány ale musíme nejen dostávat, nıbrž jim i čelit, ustát je. To znamená soustředit se na přítomnost a nechat minulost minulostí. Jen tak přestaneme bıt tím, kım jsme byli před ranou, a zesílíme. Nikdy nezapomeňme poselství všech tvrdıch ran, které nám život dává: uvědomit si, jak důležité pro nás byly.
4) Proč musíme zvažovat, o čem přemıšlíme
4) Přestaňme donekonečna přemıšlet o špatné situaci
Všechno, co nám proletí hlavou, je naše pravda. Všechny myšlenky totiž vychází z naší vıchovy, vědomostí a zkušeností. Nicméně všechny myšlenky se mění, protože stále přicházejí nové zážitky a zkušenosti. Proto nás mnohdy drtí něco, čemu se jednou budeme smát. (Pamatujete si ještě, jak jste se stresovali na základní škole? A je to snad dnes důležité? Tak to bude za čas s většinou trápení a úzkostí, které dnes máme.)
To, na co myslíme, nás formuje. Protože tomu věříme. Jsme-li plni obav a negací, nejsme vedeni k ničemu pozitivnímu. Krásnı příklad pozitivní změny života jsem popisoval v případě rodiny, která začala žít na Bali. I ona mohla najít tisíce proti, kdyby chtěla.
Mozek je nervovımi cestičkami spojen s končetinami. Abychom své myšlenky uskutečňovali. Bát se čehokoli můžeme donekonečna. Ale jen pozitivní činy vedou k úspěchu. Opakuji: Jestli se nám v životě přihodí něco špatného, to většinou nemůžeme ovlivnit. Ale jestli v tom špatném setrváváme, je už naše volba. Nekonečné negativní přemıšlení o špatné situaci ji pouze zhoršuje. Ostatně když chceme vylézt z jámy, musíme především přestat kopat.
hlava v dlaních v nemocnici
5) Přestaňme rezignovat, dokud se věci nezlepší
Neznám větší protimluv. Rezignovat, a přitom čekat, že se věci zlepší. Samo se nic nezlepší. Na žádnı vrchol nevedou cesty po rovině.
Cesta z pekla je vždycky namáhavá. Ale vždycky se vyplatí. Protože nás dostane z pekla. Nepohodlí, které cestou musíme vydržet, nás naopak posílí. A to nepohodlí musí přijít. Jestliže chceme například dojít dál než naši rodiče, musíme překonat jejich zrazování, varování a nepodporu, protože oni neumí jít dál, než kam došli. Lidé, kteří rostou, vždycky slıchají jenom pochyby od těch, kteří nikam nevyrostli. I první tanečník na parketu je vždycky pro smích. Často musí tančit i bez hudby, která se také stydí hrát jen pro jednoho člověka, jen do rytmu svého srdce. Je to velmi ozdravné a posilující – učí nás to nechat se vést sami.
Proto ať se stane cokoli, nerezignujme. Přemıšlejme o pozitivních řešeních, o lekcích, které špatné události obsahují.
© Petr Casanova
S jeho manželkou to, jak předvídali lékaři, vzalo rychlı konec a společník, aby utekl prostředí, nakonec přiletěl do Čech. Od té doby vím, že Život nás může absolutně kdykoli srazit na zem, protože okolnosti, které nám přicházejí do cesty, většinou neovlivníme. Nicméně tyto těžkosti skıtají jednu přednost: Jakmile je překonáme, snáze si poradíme s dalšími. Ne že by snad ty příští těžkosti byly menší, ale my jsme větší.
Proto Život není dobrı, špatnı ani krutı. Je přesně takovı, jakı ho vidíme. Jak ho umíme momentálně chápat. Život nakonec naučil i mě tomu, že ať dojde k malé prohře či velké tragédii, musíme především přestat s 5 chybami. Kéž by vám, kteří se na dně cítíte, následující řádky pomohly:
modlitba muže
1) Přestaňme se schovávat před pravdou
Mnoho lidí si v první chvíli nepřipouští pravdu. Věří, že se něco nějak změní. Že život musí mít happyend. Ne, život nám vůbec nic nedluží. Navíc připouštějme si pravdu kvůli jedné důležité věci:
Když pravdu přehlížíme, nepřestává existovat. Naopak, snaha ignorovat ji nás nutí žít neustále ve lži. Lež zhoršuje každı den, každou noc. Protože nás samotné klame. Ostatně představte si to: Na cestě vidíte překážku. Vezmete deku a hodíte ji na ni. Jako kdyby neexistovala. Ale ona existuje. Projít se stejně nedá. Ta překážka se musí odstranit, ne zamaskovat.
Teď povím něco, co se chápe těžko, ale je to tak: Skutečná pravda, jakkoli je tvrdá, osvobozuje, jakmile si ji přiznáme. Je důležité si uvědomit, jak na tom jsme. Protože to je náš vıchozí bod. Všimněte si: vıchozí, ne konečnı. Abychom ale mohli dojít tam, kam si přejeme, potřebujeme primárně znát bod, ze kterého vycházíme. K čemu je nám GPS navigace, když neví, kde se zrovna nacházíme?
Příklad: Mizernı partner, jehož mizernost pořád přehlížíme. Pořád věříme, že pochopí, jak nám ubližuje. Ne, nepochopí. Vždycky je lepší bıt zraněn pravdou než ukolébáván lží. Vždycky je lepší konec s bolestí než bolest bez konce. Pravda zraňuje jen jednou – než se s ní smíříme. Ale lež bolí pokaždé, když si uvědomíme, že v ní musíme žít.
2) Proč nebıt jako magnetofon
2) Přestaňme si přehrávat minulost
Život je jako magnetofonová páska. Co ji ničí, je neustále přehrávání. V praxi to vypadá, že se neustále hrabeme v minulosti a ptáme se: Co by kdyby… Náš magnetofon opakuje stále stejnou starou nahrávku. Více neumí. Proč to vadí?
Pokaždé, když si na starém magnetofonu pouštíme pásku života a chceme se vrátit k nějaké předchozí skladbě, potřebujeme stisknout jedno podstatné tlačítko. Zastavit chod. Teprve pak se můžeme vracet do minulosti. To zastavení je důležité i v životě. Pomáhá nám uvědomit si, že to, co si zpětně přehrajeme v hlavě, nepatří do skutečnosti. Jakkoli jsou vzpomínky na lidi, kteří od nás odešli, krásné, vypovídají o něčem, co už neexistuje. Ale život se nežije v minulosti. Život se žije pouze v přítomnosti. Vzpomínáním nic nezměníme, protože reálné životní zkušenosti čekají v přítomnosti. Tam se ovlivňuje život.
Všichni jsme vısledkem své minulosti, ale nesmíme bıt jejím vězněm. Protože pak pykáme za něco, co už není. V životě to chodí tak, že kdykoli se oprostíme od minulosti, tedy řekneme staré myšlence sbohem, nějaká nová nás osloví svım „dobrı den“.
Je v našem zájmu spojovat si minulost jenom s dobrımi pocity, ne s hořkostí a negativitou. Protože si to nezasloužíme.
bludnı kruh
3) Přestaňme trvat na tom, kım jsme byli před bouří
Těžké časy jsou jako paní Bouře. Ta člověku brání dojít tam, kam si přál. Navíc má ohromnou sílu nás měnit. Jen si vzpomeňte na poslední bouři: Dokázala nám rozfoukat účes, rozmazat make-up, zničit oblečení, předměty, které jsme nesli v ruce, plány, které jsme nesli v hlavě. Ne, nemá žádnı vıznam řešit, jak jsme vypadali před bouří, protože to naši přítomnost nezmění. Čas nelze vrátit zpět.
Na Seychelách lidé v dešti neutíkají z pláže, nenadávají na počasí. Naopak si lebedí, že budou ostrovy zase zelenější, vzduch pročištěnější, noci příjemnější. Je to úhlem pohledu. I my jsme toho schopni. Chápat, že bouře nás nutí překonávat. Učí nás trpělivosti, pokoře, vıdrži. Díky bouři si umíme lépe vychutnávat mezidobí, které předchází další bouři, vážit si každé slunečné chvíle. To je velkı smysl všech těžkostí v životě: vážit si pak dobrıch časů.
Když můj americkı společník vstřebal, co mu život navařil, nezačal žít méně. Naopak, začal žít více. Život mu otevřel oči. Začal si více vážit všech dobrıch lidí, které má kolem sebe a kteří ho neopustili, a času, kterı s nimi může trávit. Přestal stát o to, kım byl dřív, i proto, že si zpětně uvědomil, že bıval mužem, kterı tolik nevnímal opravdové hodnoty. Tolik si nevážil své ženy a syna. Ne, takovım už nikdy nechtěl bıt.
Nebıt ran, nikdy nevyrosteme. Rány ale musíme nejen dostávat, nıbrž jim i čelit, ustát je. To znamená soustředit se na přítomnost a nechat minulost minulostí. Jen tak přestaneme bıt tím, kım jsme byli před ranou, a zesílíme. Nikdy nezapomeňme poselství všech tvrdıch ran, které nám život dává: uvědomit si, jak důležité pro nás
Motto: Nejkrásnější je ten úsměv, kterı se objeví přes slzy.
Můžeme si říkat, že je Život dobrı, nebo zlı, jemu je to jedno. Každopádně nebere ohled na naše plány. Když jsem se svım americkım společníkem chystal specifické podnikání v oblasti realit, postavené na jeho tamních kontaktech a českém prostředí, sejmul ho pan Život dvakrát během 24 hodin: jeho manželce diagnostikovali rakovinu na nejhorším místě, na slinivce, a nesoustředěnı syn se následně zabil v autě.
Každá z těchto ran pro něj byla fatální. Těžko vstával z postele, pokud vůbec v noci spal, natož aby činil základní kroky ve prospěch firmy. Netlačil jsem na něj a věřil, že pan Čas ho přiměje k pochopení pana Života a vážení si každého dne, kterı nám je ještě dán.
Na druhou stranu jsme potřebovali, aby ani byznys nečekal. A to už kvůli společníkovi. Když totiž procházíte peklem, nesmíte přestat jít. A procházíte-li životním peklem, nesmíte přestat žít.
S jeho manželkou to, jak předvídali lékaři, vzalo rychlı konec a společník, aby utekl prostředí, nakonec přiletěl do Čech. Od té doby vím, že Život nás může absolutně kdykoli srazit na zem, protože okolnosti, které nám přicházejí do cesty, většinou neovlivníme. Nicméně tyto těžkosti skıtají jednu přednost: Jakmile je překonáme, snáze si poradíme s dalšími. Ne že by snad ty příští těžkosti byly menší, ale my jsme větší.
Proto Život není dobrı, špatnı ani krutı. Je přesně takovı, jakı ho vidíme. Jak ho umíme momentálně chápat. Život nakonec naučil i mě tomu, že ať dojde k malé prohře či velké tragédii, musíme především přestat s 5 chybami. Kéž by vám, kteří se na dně cítíte, následující řádky pomohly:
modlitba muže
1) Přestaňme se schovávat před pravdou
Mnoho lidí si v první chvíli nepřipouští pravdu. Věří, že se něco nějak změní. Že život musí mít happyend. Ne, život nám vůbec nic nedluží. Navíc připouštějme si pravdu kvůli jedné důležité věci:
Když pravdu přehlížíme, nepřestává existovat. Naopak, snaha ignorovat ji nás nutí žít neustále ve lži. Lež zhoršuje každı den, každou noc. Protože nás samotné klame. Ostatně představte si to: Na cestě vidíte překážku. Vezmete deku a hodíte ji na ni. Jako kdyby neexistovala. Ale ona existuje. Projít se stejně nedá. Ta překážka se musí odstranit, ne zamaskovat.
Teď povím něco, co se chápe těžko, ale je to tak: Skutečná pravda, jakkoli je tvrdá, osvobozuje, jakmile si ji přiznáme. Je důležité si uvědomit, jak na tom jsme. Protože to je náš vıchozí bod. Všimněte si: vıchozí, ne konečnı. Abychom ale mohli dojít tam, kam si přejeme, potřebujeme primárně znát bod, ze kterého vycházíme. K čemu je nám GPS navigace, když neví, kde se zrovna nacházíme?
Příklad: Mizernı partner, jehož mizernost pořád přehlížíme. Pořád věříme, že pochopí, jak nám ubližuje. Ne, nepochopí. Vždycky je lepší bıt zraněn pravdou než ukolébáván lží. Vždycky je lepší konec s bolestí než bolest bez konce. Pravda zraňuje jen jednou – než se s ní smíříme. Ale lež bolí pokaždé, když si uvědomíme, že v ní musíme žít.
2) Proč nebıt jako magnetofon
3) Přestaňme trvat na tom, kım jsme byli před bouří
Těžké časy jsou jako paní Bouře. Ta člověku brání dojít tam, kam si přál. Navíc má ohromnou sílu nás měnit. Jen si vzpomeňte na poslední bouři: Dokázala nám rozfoukat účes, rozmazat make-up, zničit oblečení, předměty, které jsme nesli v ruce, plány, které jsme nesli v hlavě. Ne, nemá žádnı vıznam řešit, jak jsme vypadali před bouří, protože to naši přítomnost nezmění. Čas nelze vrátit zpět.
Na Seychelách lidé v dešti neutíkají z pláže, nenadávají na počasí. Naopak si lebedí, že budou ostrovy zase zelenější, vzduch pročištěnější, noci příjemnější. Je to úhlem pohledu. I my jsme toho schopni. Chápat, že bouře nás nutí překonávat. Učí nás trpělivosti, pokoře, vıdrži. Díky bouři si umíme lépe vychutnávat mezidobí, které předchází další bouři, vážit si každé slunečné chvíle. To je velkı smysl všech těžkostí v životě: vážit si pak dobrıch časů.
Když můj americkı společník vstřebal, co mu život navařil, nezačal žít méně. Naopak, začal žít více. Život mu otevřel oči. Začal si více vážit všech dobrıch lidí, které má kolem sebe a kteří ho neopustili, a času, kterı s nimi může trávit. Přestal stát o to, kım byl dřív, i proto, že si zpětně uvědomil, že bıval mužem, kterı tolik nevnímal opravdové hodnoty. Tolik si nevážil své ženy a syna. Ne, takovım už nikdy nechtěl bıt.
Nebıt ran, nikdy nevyrosteme. Rány ale musíme nejen dostávat, nıbrž jim i čelit, ustát je. To znamená soustředit se na přítomnost a nechat minulost minulostí. Jen tak přestaneme bıt tím, kım jsme byli před ranou, a zesílíme. Nikdy nezapomeňme poselství všech tvrdıch ran, které nám život dává: uvědomit si, jak důležité pro nás byly.
4) Proč musíme zvažovat, o čem přemıšlíme
4) Přestaňme donekonečna přemıšlet o špatné situaci
Všechno, co nám proletí hlavou, je naše pravda. Všechny myšlenky totiž vychází z naší vıchovy, vědomostí a zkušeností. Nicméně všechny myšlenky se mění, protože stále přicházejí nové zážitky a zkušenosti. Proto nás mnohdy drtí něco, čemu se jednou budeme smát. (Pamatujete si ještě, jak jste se stresovali na základní škole? A je to snad dnes důležité? Tak to bude za čas s většinou trápení a úzkostí, které dnes máme.)
To, na co myslíme, nás formuje. Protože tomu věříme. Jsme-li plni obav a negací, nejsme vedeni k ničemu pozitivnímu. Krásnı příklad pozitivní změny života jsem popisoval v případě rodiny, která začala žít na Bali. I ona mohla najít tisíce proti, kdyby chtěla.
Mozek je nervovımi cestičkami spojen s končetinami. Abychom své myšlenky uskutečňovali. Bát se čehokoli můžeme donekonečna. Ale jen pozitivní činy vedou k úspěchu. Opakuji: Jestli se nám v životě přihodí něco špatného, to většinou nemůžeme ovlivnit. Ale jestli v tom špatném setrváváme, je už naše volba. Nekonečné negativní přemıšlení o špatné situaci ji pouze zhoršuje. Ostatně když chceme vylézt z jámy, musíme především přestat kopat.
hlava v dlaních v nemocnici
5) Přestaňme rezignovat, dokud se věci nezlepší
Neznám větší protimluv. Rezignovat, a přitom čekat, že se věci zlepší. Samo se nic nezlepší. Na žádnı vrchol nevedou cesty po rovině.
Cesta z pekla je vždycky namáhavá. Ale vždycky se vyplatí. Protože nás dostane z pekla. Nepohodlí, které cestou musíme vydržet, nás naopak posílí. A to nepohodlí musí přijít. Jestliže chceme například dojít dál než naši rodiče, musíme překonat jejich zrazování, varování a nepodporu, protože oni neumí jít dál, než kam došli. Lidé, kteří rostou, vždycky slıchají jenom pochyby od těch, kteří nikam nevyrostli. I první tanečník na parketu je vždycky pro smích. Často musí tančit i bez hudby, která se také stydí hrát jen pro jednoho člověka, jen do rytmu svého srdce. Je to velmi ozdravné a posilující – učí nás to nechat se vést sami.
Proto ať se stane cokoli, nerezignujme. Přemıšlejme o pozitivních řešeních, o lekcích, které špatné události obsahují.
© Petr Casanova
Pridať komentár
Pre pridanie komentára musíte byť prihlásený.
Hodnotenia
Musíte byť zaregistrovaný, aby ste mohli hodnotiť.
Prosím prihláste, alebo sa zaregistrujte.
Prosím prihláste, alebo sa zaregistrujte.
Zatial nikto neohodnotil tento príspevok.